Už třináct let poskytuje spirituální péči v Nemocnici Jindřichův Hradec kaplan Benjamin Kraus. Jeho práce je pečovat o duševní zdraví pacientů. Těch, kteří to potřebují, je kolem Vánoc vždycky víc. Kromě toho má na starosti dobrovolníky, kteří zprostředkovávají potřebným pacientům kontakt s vnějším „zdravým“ světem a tím zmírňují pocit vyloučení.
Co konkrétně si máme představit pod pojmem nemocniční kaplan. Za jakými pacienty docházíte?
Na jedné straně navštěvuji pacienty, kteří mají přímý zájem se se mnou setkat, ale i ty, kteří na oddělení nově přišli. Seznamuji se s nimi i jejich potřebami. Občas mě ke konkrétním lidem volá personál. Jde většinou o pacienty, kteří mají starosti, nebo se dozví špatnou zprávu o svém zdravotním stavu a potřebují se s tím nějakým způsobem vyrovnat. Ze začátku takovému člověku hlavně naslouchám. V dnešní době to lidé potřebují především. Vracím jim porozumění a hovor se obvykle prohlubuje natolik, že se ten člověk následně svěřuje i s velice niternými věcmi. Obvykle se stává, že po rozhovoru je pacient klidnější, vyrovnanější.
Jak komunikujete s pacienty, kteří třeba kvůli zdravotnímu stavu nemohou mluvit?
To je nejčastěji na oddělení následné intenzivní péči. Pokud jsou pacienti schopni alespoň vokalizovat rty, tak odezírám, případně něco napíší a já hlasitě čtu, nebo ukazují na písmenka abecedy. Pokud ani tak to nefunguje, tak se snažím vyprávět něco radostného, povzbudivého, a tak vnést trochu zdravého světa do toho nemocného. Snažím se jim přinést nějaké pozitivní zprávy, informace. Vyprávím, že na oddělení byli pacienti, kteří na tom byli podobně složitě, jak překonali svůj strach a nemohoucnost a jak se postupně uzdravovali a začali chodit. Pacienti se zklidňují a vyjadřují vděčnost obětavému personálu.
Jak ale mluvit s lidmi, u kterých není prognóza dobrá, kdy už prostě nemůžeme říct: „To bude dobré“?
Já sám téměř nikdy neříkám: „to bude dobré,“ ani pacienti to nechtějí slyšet. Naopak radím rodinám i dobrovolníkům, aby naslouchali. Jen to, že se pacient může svěřit s obavami, mu pomáhá. Často se jich ptám na jejich rodinu, také zda už něco podobného zažili, jakou s tím mají zkušenost. Je dobré pacientovi pomoct se na příští chvíle připravit a navštěvovat ho opakovaně. Občas jsem měl i takové hovory, kdy pacient byl vyrovnaný a se smrtí počítal, ale potřeboval na to připravit svoji rodinu. Je dobré vyřešit všechny vztahy, spory, odpustit si, rozdělit rodině majetek před tím, než chvíle loučení přijde. Pacientům to přinese místo nejistoty a obav pokoj do srdce.
Stávají se z Vaší zkušenosti příběhy, kdy se u nemocničního lůžka rodiny udobří?
Na to je právě nemocniční prostředí opravdu nejvhodnější, protože si lidé uvědomí, jak málo stačí, aby přišli o to, co je pro ně nejdůležitější a jsou ochotni něco ve svém životě změnit. Hovořím s nimi o tom, co je mezi nimi a jejich rodinou. V některých případech je to zloba, hněv, nevyřešené křivdy a nejistota. A lidé mají velkou snahu vztahy urovnat. Před časem jsem hovořil s mužem, který byl velmi dobře finančně zajištěný, ale nestýkal se s dcerami. Prožil vážné ohrožení života a hospitalizace mu poskytla čas přemýšlet o hodnotách a otevřela mu oči. Svěřoval se mi, že pokud se uzdraví, hned po propuštění dcery navštíví a svůj vztah napraví. Říkal jsem mu, že jestli tady prožil tyto těžké chvíle, aby uzdravil vztahy, tak to za to stálo.
Přestože jste členem církve adventistů sedmého dne a jste duchovní, vaše pomoc není určená jen věřícím.
Naopak, já se věnuji především nevěřícím. Opravdu věřící člověk většinou nemá tak velké starosti, protože důvěřuje pánu Bohu a své obavy mu předává. Jsem tady pro všechny, abych jim byl blízký, aby získali pokoj v srdci s tím vědomím, že jsou v dobrých rukou lékařů a personálu. Když se člověk uvolní, není ve stresu a díky tomu imunitní systém může fungovat a pomůže k uzdravení.
Kromě práce kaplana máte ještě na starosti dobrovolníky. Jak to funguje?
Dobrovolníci byli zpočátku z řad studentů zdravotnické školy ale i gymnázia. Pak se přidávali i další, jak čerství senioři, tak ale i zaměstnaní, například inženýr, asistentka ze školy, podnikatelka, administrativní pracovnice nebo vedoucí výroby. Právě zaškoluji dva šikovné dobrovolníky. Nově spolupracujeme s charitou. Začínající dobrovolníky proškolím a chodím s nimi na praxi k pacientům. Po čase jsou zkušení a osamostatní se. Pak je již jen koordinuji. Úkolem dobrovolníků je trávit s pacienty, kteří o to stojí, čas. Jakým způsobem už záleží na jejich zájmu. Někdo si povídá, jde na procházku, někdo čte, jiní hrají hry nebo si zpívají a malují.
Pacienti, jejich rodiny, personál a dobrovolníci mohou Mgr. Benjamína Krause kontaktovat na tel. 737 314 457, kraus@nemjh.cz.
text: Eliška Čermáková, foto: Martin Kozák